Povídky na jeden zátah - Dark passion play

Dark Passion Play

Je na tahu.
Tři slova znějící v hlavě. Tři slova přinášející nové napětí, strach i vzrušení.
Jak stoupala po hradních schodištích utápějících se ve tmě, myšlenky jí střemhlavě vířily myslí. Na jednu stranu se obávala toho, co měla za okamžik spatřit, na druhou se však nemohla dočkat. Sama dost dobře nevěděla čeho. Sladkého vítězství? A nebo snad ještě více… hořké porážky?
Zbývalo jí vyběhnout poslední patro, to by ji však nesměly vyrušit zvuky vycházející z levé chodby. Bleskově proklouzla kolem jednoho z brnění, aby se mohla ukrýt ve vchodu tajné chodby.
Vtom zaslechla hlasy. Noční vetřelci už nejspíš dorazili z vedlejší chodby sem. Prudce otočila hlavu, aby si je mohla prohlédnout a do obličeje jí přitom spadl závoj černých vlasů. Popuzeně si je odfoukla z čela.
Po chodbě se procházel samotný ředitel školy Armanius Dippet, v doprovodu nikoho jiného než Albuse Brumbála.
Opatrně ustoupila o krok dozadu. Setkání právě s Brumbálem nyní nemohla riskovat. Raději oželí výhled na dvojici profesorů, jen když se ještě dnes v noci dostane zpátky do ložnice bez školního trestu.
„… je to vhodné?“ dolehl k ní Dippetův hlas. Zarazila se. Každý normální člověk by dávno využil tajné chodby k úniku. Ona však normální nebyla. Ona milovala ten úžasný pocit z riskování, zvlášť když nad ní jako ostrá čepel visela skutečnost, co všechno může neopatrným hazardem ztratit. Nastražila uši. Nejnovější klepy ze života profesorského sboru za to stály.
„Jsem si jistý, Armando,“ odpověděl hlubokým hlasem Albus Brumbál. „V naší škole jsou spisy o nejčernější magii k dostání až příliš snadno. Mám obavy, co by skutečnosti v nich zaznamenané mohli způsobit v myslích mladých a nezkušených kouzelníků.“
Ředitel se zarazil. „Máte snad na mysli někoho konkrétního, Albusi?“
Brumbál si tiše povzdechl. „Nechci nikoho podezírat, drahý kolego, ale mám oprávněný strach z jednání žáků, kteří si ta fakta dokáží nejen přečíst, ale i uvědomit.“
„Prosím vás, Albusi. Nevidím důvod, proč ty knihy zakazovat. Jsou v oddělení s omezeným přístupem, v nejpřísněji střeženém regálu. Pokud vím, v poslední době bylo povolení k jeho návštěvě vydáno pouze panu Raddlemu a slečně Watersové.“ Další Brumbálův povzdech.
„No právě.“
Dippet na něj vytřeštil oči.
„Proboha, Albusi! Já vím, že jste měl výhrady proti tomu, aby byli oba letošní primusové ze Zmijozelu, tím spíš, když by to měli být právě oni dva. Ale Raddle i Watersová jsou oba skvěle vychování, schopní a nadprůměrně inteligentní studenti. To jen vy v nich pořád vidíte riziko!“
„Armando, pochopte mě…“
Hlasy začaly slábnout, až zmizely úplně.
Dívka s úlevou vyklouzla zpoza brnění a okamžitě opět vyrazila na cestu do vyššího poschodí. Celou cestu si přitom v hlavě přehrávala rozhovor, jehož svědkem se právě stala.
Brumbál je tedy podezíral. Tušil, že si zahrávají s černou magií. Co všechno ale mohl vědět? Copak by mohl zjistit, jak daleko už postoupili? Náhle ji zničehonic zamrazilo. Co když zjistí, co všechno mezi nimi doopravdy je? Zavrtěla hlavou. To bylo přece nemožné. Nejspíš už začínala vidět riziko i tam, kde vůbec nebylo.
Konečně se ocitla v konečné chodbě. Pro jistotu se rozhlédla kolem. Všude vládlo ticho. Se zavřenýma očima tedy třikrát přešla podél zdi tam a zpátky. Nepochybovala o tom, co se stane. Bylo to už hodně dávno, co s napětím očekávala, zda se dveře neobjeví či ne. Dnes už byla spousta věcí jinak. Dnes už s naprostou jistotou věřila v nepřekonatelnou sílu magie.
Dveře se objevily. Stejně jako vždy. S lehkostí stiskla naleštěnou kliku a vstoupila dovnitř.
Místnost, ve které se ocitla, byla naprosto prázdná, jen v jejím středu stál nízký stolek a na něm ležela mramorová šachovnice.
Pomalu došla ke stolu. Už zase cítila narůstat ten úžasný pocit. S napětím se zahleděla na postavení figur na hrací ploše a neubránila se úsměvu. Rozhodl se obětovat věž pro dobro dámy. Už znovu se ji pokoušel nalákat na vidinu snadného vítězství. Pobaveně zavrtěla hlavou. Očekává od ní, že to bude brát jako trik a uhne s jezdcem. Zamyšleně zírala na těch čtyřiašedesát dvojbarevných políček, pro které v poslední době žila.
V duchu si přehrávala veškeré možné tahy a jejich následky a po chvíli se znovu usmála. Měl to promyšlené. Kdyby skutečně uhnula, stačilo by mu jen několik dalších tahů, aby ji dostal do šachu. Věřil, že od něj bude očekávat léčku.
„Střelec na D5,“ šeptla. Figury okamžitě ožily. Bílý střelec se pohnul vpřed, aby mohl zlikvidovat černou věž.
Spokojeně jeho počínání pozorovala. On přišel o věž, ona za to zaplatí střelcem. Nic víc se nestane, žádný další zásadní zvrat. Výměna, na které vydělala.
S uspokojením sledovala, jak její figura tu jeho rozmetala na několik kusů než opět znehybněla.
Ustoupila od stolku. Dnešní šanci využila, zítra je na řadě on. A potom znovu ona a stále dokola… až do konce téhle partie. Až to přijde, budou se muset rozdělit. Jen jeden se stane vítězem a vítěz bere všechno. Couvnout nemohli, na to je Neporušitelný slib svazoval příliš pevně, a kromě toho ani nechtěli.
Nejsme normální, pomyslela si pobaveně, když vycházela ze dveří a mířila zpět do společenské místnosti Zmijozelu.

Druhý den ráno ani nepociťovala únavu. Její tělo už se přizpůsobilo novému stylu života. Přes den slast, v noci smrt. Zacukalo jí v koutcích úst. Kdyby o tom všem věděl Brumbál, nejspíš by se zhroutil. A právě to je na celém tomhle podniku fascinovalo nejvíc – děs, který jejich počínání mohlo v lidech vyvolat… za předpokladu, že by o něm věděli, samozřejmě.
„Hej, Lennyo!“ Zvedla hlavu od své snídaně.
„Co potřebuješ, Tome?“ zeptala se svým nejlhostejnějším tónem. Mírně se pousmál.
„Máš se co nejdříve dostavit ke Křiklanovi. Jestli jsem to správně pochopil, jde o nějakou neodkladnou záležitost s prefekty.“
„Neříkej? A to si nemohl vystačit s tebou?“ Nepatrně pokrčil rameny. S povzdechem se zvedla.
„Očekávám, že mě alespoň doprovodíš.“ Na okamžik se zatvářil zmateně, potom však jen přikývl.

„Takže Brumbál nás nejspíš sleduje,“ prohlásil Tom zamyšleně, když mu v jedné z odlehlejších chodeb v rychlosti přetlumočila noční profesorský dýchánek. Líně přikývla.
„Nejspíš.“ Jeho výraz se nezměnil.
„Tak raději běž za tím Křiklanem. Sejdeme se večer v komnatě pro primuse.“ Rozdělili se a každý z nich vyrazil jiným směrem.

Zbytek dne jako každý jiný. Pochvaly vyučujících, s nadšením přidělované body, nudné požadavky na primuse, zkoumavé pohledy Albuse Brumbála. Po celou tu dobu se snažit udržet neprůstřelnou masku jen zdravě zaujatých studentů. Žádné podezření rovná se žádné problémy. A problémy byly luxusem, který si černokněžníci nemohli dovolit. Znamenalo by to totiž projevit lidskou slabost a o to oni rozhodně nestáli.
Podvečer stejně nudný jako celé odpoledne. A potom konečně večer, narušující celý tenhle stereotyp.
Jako primusové měli jednu velkou výhodu – vlastní komnatu. Místnost, která mohla svým majitelům sloužit jako pracovna, či ložnice. Pro ně představovala útočiště, které se už nejednou stalo svědkem magických pokusů, nad kterými by každý čestný kouzelník jen ohromeně a zděšeně lapal po dechu. Místo, které se po těch měsících, co ho používali, nezaměnitelně nasáklo opojnou vůní černé magie.
Vstoupila dovnitř a unaveně shodila z ramene brašnu, očividně přeplněnou knihami. Tom, který se už převaloval po posteli se zeleno-stříbrným povlečením, pobaveně nadzvedl obočí.
„Hodláš si snad dnes večer číst?“ Usmála se.
„To ten zatracenej Brumbál. Prý jestli mu nechci něco říct a potom: ‚No dobrá, ale vezmi si tohle, mohlo by tě to zaujmout‘.“ S odporem vytáhla jednu z knih na světlo. Bílá magie na přelomu století, hlásal titulek. Tom s úšklebkem vstal.
„Copak ty nemáš ráda pohádky?“ Přivinula se k němu.
„Jen ty, co špatně dopadnou.“ Zlehka ji políbil na rty.
„Chtěla jsi říct: ‚Ty, co dopadnou špatně pro pohádkáře‘, nemám pravdu?“ S pobaveným výrazem mu povolila kravatu, ledabyle uvázanou kolem krku a nechala ho, aby z ní stáhnul plášť. V duchu se ušklíbla. Přes den slast. Den právě začínal.

„Kam jdeš?“ zamumlala rozespale. Místnost byla ponořená do tmy, všechny svíce na zdech dávno dohořely. Jemně odstrčil její ruku.
„Jsem na tahu,“ šeptl. Usmála se. V noci smrt.

Nové dny, starý systém. Od rána do večera vzorní studentíci, od večera do rána temní mágové. Nové tahy, nové riziko.
Stála ne tenkém ledě. Nestála, opravila se, propadala se do ledových hlubin pod ním. A přitom k tomu stačilo tak málo. Jako obvykle ve svůj den přišla do Komnaty nejvyšší potřeby. Jako obvykle si prohlédla šachovnici a zasmála se nad jeho posledním tahem než provedla ten svůj. Cítila nepřekonatelnou jistotu. Bylo to přece tak primitivní, jak si toho mohla nevšimnout? Další figura, ze které udělal obětního beránka. Jeho stará taktika. Prošla si několik budoucích tahů. Možná, že kdyby prověřila jen o jeden jediný víc, mohla ještě zabránit své zkáze. Toho skrytého chytáku si ovšem všimla, až když její dáma zničila jeho střelce. Už jen pár tahů – dva, možná tři – a partie končí. Potom se budou muset rozdělit.

Ty tahy byly nakonec přece jen tři. Věděl, že prohrála a patřičně si to vychutnával. Tu noc se v Komnatě nejvyšší potřeby sešli oba dva. Podruhé v životě. Poprvé to bylo, když s tímhle vším začali. Teď byl konec. Rozvážně na ni namířil hůlkou.
„Šach mat,“ šeptl tiše. Neudělala nic, jen se usmála. Hořká porážka pro dobro černé magie. Vítěz bere vše. V tomto případě lidský život, nezbytný k vytvoření viteálu.
„Pro naši stranu.“ Zamyšleně přikývl. Tak zněla od začátku dohoda. Nerozhodli se kvůli rituálu zničit cizí životy, alespoň prozatím… jen ty svoje. Tak se také zavázali Neporušitelným slibem. Nevládli mezi nimi city, to nikdy. Přes den slast, v noci smrt. Stále to samé – to jediné, o co tu od začátku šlo. Jejich temná vášnivá hra, nic víc.
„To ano,“ přikývl. Na okamžik zavřela oči.
„Slib mi jedinou věc,“ řekla po chvíli.
„Poslouchám.“ Už zase se usmívala. Nebyli normální. Ani jeden z nich.
„Jednoho dne znič Albuse Brumbála.“
Zacukalo mu v koutcích úst. Ano, pomyslel si. Jednoho dne, až roztříští svou duši na magických sedm dílů. Ale zatím si bude muset vystačit jen s jedním. Stále se zasněně usmívala, jakoby se nemohla dočkat. Odhodlaně zamířil hůlkou.
„Avada kedavra.“

2. Kapitola || 4. Kapitola

Dešťová panenkaSta sluncí žárKrev v mých žiláchKdyž ne teď, tak kdy?Anděl v plamenechDark passion playZabav se!Píseň dívky z Havraspáru